Pegas
Dost zajímavý, smyšlený příběh... Přečtěte =)
,,Pomóóóc! Nežer mě!“ Obrovská stvůra přibližovala svou hnusně páchnoucí tlamu k mé hlavě. Už mě skoro má…. S trhnutím jsem se probudila. Uf. Ne! Já snad ještě spím! Nemůže být 7:49! Prostě ne! Jaktože mě máma nevzbudila? Počkat…kde je máma? Zaposlouchala jsem se, ale neslyšela jsem nic než ticho. Žádné obvyklé cinkání nádobí, vrčení kávovaru a vůně čerstvých croassantů. Celý dům byl ponořen do ticha a temnoty. ,,Mami!“ odvážila jsem se vykřiknout. Až jsem se lekla svého hlasu, jak se odrážel od stěn prázdného domu. ,,Mamííííííííííí,“ zaječela jsem zoufale. Nic. Jen ozvěna mého hlasu- ,,mííííííí! Mííííííí! Ííííííí! Íííí! Íí!“. Hlavou se mi začaly honit nejhrůznější myšlenky-zloděj, vrah, únosce… Zatřásla jsem hlavou, abych ty myšlenky zaplašila. Určitě to má nějaké rozumné řešení. Sešla jsem potichu do přízemí a zkontrolovala všechna okna a dveře. Koukla jsem i na zahradu, ale nikde nebylo nic neobvyklého. Třeba je v ložnici, napadlo mě. Od tátova odchodu jsem v ložnici nebyla a ani jsem po tom netoužila. Teď to ale bylo jinak. Vyběhla jsem schody a vrazila do ložnice. Nikde nikdo. Jen na ustlané posteli ležel papírek vytržený z trhacího bloku. Sbohem, zlato, stálo tam máminým rukopisem. Do očí se mi draly slzy. Nechala jsem se volně stékat po tvářích a kapat na podlahu. Cos mi to udělala, mami? opakovala jsem si pořád dokola. Sáhla jsem po mobilu. Komu mám zavolat? Na policii? Pak jsem to zavrhla. Třeba mi to moje nej kámoška Iveta pomůže vyřešit. Vytočila jsem její číslo. ,,Ano?“ ozval se ivin rozespalý hlas. ,,Ty ještě nejsi ve škole?“ vyhrkla jsem překvapeně. ,,Máme od devíti, Lindo,“ připomněla mi. ,,No, to je jedno, proč voláš?“ Všechno jsem ji vyklopila-od zlého snu až doteď, ale kvůli pláči mi asi nebylo moc rozumět. ,,Počkej, beru kolo a hned jsem u tebe,“ řekla rychle a zavěsila. Bydlí o dvě ulice dál, v panelákové čtvrti, takže tu bude do pěti minut. Zatím se alespoň najím.
,,Vezmeš mě do její ložnice?“ zeptala se Iveta, jen co přijela. ,,Musíme to tam pořádně prozkoumat,“ dodala. Ložnice vypadala, jako by máma odešla jen nakoupit. Ve skříni bylo všechno oblečení, na stolku malovátka i hřeben. Iveta něco zkoumala u okna. ,,Pojď sem,“ zamumlala po chvíli. ,,Koukni,“ ukázala na parapet. Opravdu. Na parapetu i na zemi se válela docela velká, červenozlatá peříčka. ,,Co to může být?“ přemýšlela Iva. ,,Vypadá to jako… jako… jako peříčka pegase!“ vyhrkla jsem. ,,Neblbni, Lindo, tady nejsme v knížce ale v realitě.“ ,, Tak mi teda, paní chytrá, řekni, co to je.“ Odsekla jsem uraženě. ,,No… to netuším,“ přiznala nakonec. ,,Tak vidíš.“
Ivetě se podařilo dotáhnout mě do školy. Měli jsme zrovna češtinu, když přišla ředitelka s několika studenty z cizích zemí-úplně jsem zapomněla, že ve čtvrtek máme společnou hodinu. ,,Konichiwa,“ pozdravila vesele malá švédka Brita. ,,Hi,“ usmáli se dvojčata Jake a Jane. ,,Hello,“ ,,Dobar dan,“ atd. Pozdravy nebraly konce. ,,Ahoj,“ usmála jsem se kysele. ,,Có se déje?“ zeptala se Jade svým srandovním přízvukem. ,,Nic, co by tě mohlo zajímat,“ odsekla jsem. Jade na mě nechápavě koukala. ,,Nothing important,“ přeložil to ochotně Jake. ,,Hádejté, co já morning vidět,“ pokračoval svou angličtino-češtinou. ,,Já vidět..éé..jak se to žíct? Já vidět pegas! Cervený a gold pegas!“ Spadla mi brada. Máma, pomyslela jsem si. Ivetu to napadlo taky. Všichni se smáli, jen Iveta na mě sykla ,,Jdeme!“ a vypařily jsme se.
Bez dechu jsme dopadly na naši zahradní lavici. Přeci jenom sprint přes celé sídliště není příjemný. ,,Musíme si uspořádat myšlenky,“ prohlásila Iveta. ,,Takže v mámině ložnici jsme našly peříčka. Ty jsi tvrdila, že jsou od pegase a Jake to potvrdil. Mělas pravdu. Promiň. Ale co budem dělat?“ ,,Mám takový nápad,“ prohlásila jsem.
Za deset minut jsme byly připravené-paruky, make-up, mámino oblečení, lupa. Vyšly jsme na ulici. Přesně jak jsem čekala, se pod máminým oknem válelo pár peříček. ,,Sakra, měly jsme se toho Jakea zeptat, kde toho pegase viděl, takhle budem hledat do nekonečna,“ nadávala Iveta, ale ochotně šla po stopě peříček. Čím dál jsme se nacházely od našeho domu, tím míň peříček tam bylo. Párkrát jsme se dokonce musely vracet. Najednou jsme se ocitly v lese. ,,Všimla sis toho lesa někdy?“ zeptala jsem se Ivety. ,,Krk vsadím na to,
že tu nikdy nebyl,“ odpověděla. Najednou před námi stál nádherný červeno-zlatý pegas. ,,Mami,“ vydechla jsem. ,,Sbohem,“ řekla máma. ,,Postarej se o sebe. Najdi tátu a žij u něj. Já odcházím do jiného světa.“ Na zem ukápla velká slza a proměnila se v krásné červeno-zlaté srdce z peří. ,,To je pro tebe, na památku. Já musím jít.“ ,,Ach, mami, neodcházej!“ objala jsem její koňský krk. Pomalu mi začínala mizet pod rukama. Najednou jsme stáhla uprostřed louky za sídlištěm a objímala vzduch. Po lese, peří a mámě ani památky. Rozbrečela jsem se.
I dnes, o pět let později, se na to místo každý den vracím a doufám, že mámu spatřím. Žiji u táty, studuji vysokou a vedu celkem spokojený život. Ale nic není krásnější (a smutnější) než vzpomínka na červeno-zlatého pegase.
Aliki
Krásné
Enoratis, 7. 10. 2013 20:13